|
Na tohle neštěstí se zadělávalo již na konci minulého roku. Asi někdy na
začátku prosince jsem při mazlení nahmatal Bekkynce na cecíku bulku. Až
mě zatrnulo, vybavilo se mi martýrium z roku 2005, kdy jsme s Bekky
prodělali totéž na stejné mléčné liště, jen o něco výš. Takže
jsem se vyděsil, ale v duchu ještě věřil, že se to spraví, že je to
jenom nějaká zhmožděnina nebo zduření po falešné březosti. Ale ta
nepěknost se pořád zvětšovala a zvětšovala ... Na konci prosince už bylo
jasné, že z toho zase bude operace. Ale to ta naše prdelka ještě nic
nevěděla. Nevěděla nic o mém zvětšujícím se strachu z toho, co bude
muset zase prodělat a z toho, jak to zvládneme pro Bekkynčin
hrozný strach z jakéhokoli zdravotnického zákroku.
Ale co naplat, hned
první týden v roce jsme vyrazili k Vlčkům do Brodu na prohlídku. Naštěstí mi
sekundoval Míša, takže jsme to zvládli. Ona totiž ta naše tvrďoška se
mění ve veterinární ordinaci na super vystrašenou bolestínku, která v
pudu sebezáchovy pouští hrdelně vrčivou hrůzu na všechny kolem, včetně
mě. A troufám si i věřit tomu, že kdybychom jí přitom vyšetření a
následných náběrech krve z přední packy prakticky neznehybnili a kdyby
neměla košík, na ošetření bychom museli jít všichni, kdož jsme byli kolem
ní, takový to byl boj. Ale divte se jí. Ona si jde do ordinace jakoby
nic, radostně by se vítala se všemi přítomnými a oni na ní takhle ! Holí
jí packu mašinkou a píchají jí do ní jehlou ! A bezdůvodně, protože jí
přece nic není ! Ty její oči !
Výsledkem vyšetření byl předpokládaný ortel ... operace, a to 18. ledna.
Dlouhých téměř čtrnáct dní mučivého čekání ... a po dotazu, proč se to
tvoří a zda se tomu nedá nějak zabránit, dostalo se mi vysvětlení, že se
to zkrátka stává, nezáleží to na tom, zda fena štěňata má nebo nemá,
zkrátka to tak je. Jediná stoprocentní prevence proti nádorům mléčných
žláz je sterilizace feny ještě před prvním háráním.
V operační den O jsem naložil Bekky, Kamila a před jedenáctou jsme již
seděli v ordinační čekárně, Bekky v pohodě a já na mrtvici. Pak
ještě komplikace s přednostní operací poraněného vlčáka a po dvanácté
jsme šli na řadu my. A znovu boj kvůli kanyle do packy pro uspávací
injekce, znovu ten Bekkynčin nesmírný strach a její vyděšené oči. A pak
už jsme jí uspanou zanechali v rukou doktorů.
Vrátili jsme se po druhé hodině, svedli s již probuzenou Bekkynkou zase
lehký boj o vytažení kanyly z packy, prohlédli jsme si odoperovanou tkáň
s cecíkem, dojednali vše potřebné, vyslechli si pokyny o léčbě a už jsme
si vedli naši rozbolavělou, ublíženou holku s vyčítavýma očima :"Proč
?!? Vždyť mi nic nebylo a teď mě tak hrozně bolí bříško !". A zase ty
oči ! A ta rána ! Asi dvanáct délkových sešitých centimetrů v místě, kde
museli asi šest na šířku vyříznout. Ale hlavně, aby ty výsledky z
histologie, které měly být až asi za čtrnáct dní, aby ty dopadly dobře
...
Po příjezdu domů jsem zřídil nízké ležení ve sklepě na matraci, vylepil
košík náplastí kvůli neolizování rány a uložil pacientku k odpočinku. To
nebyla naše Bekkynka ... teď to byla pejska bez jiskry, obolavěná,
otupělá, bez zájmu. Srdce bolelo při tom pohledu. Ale muselo to být,
muselo to být, holka, jen ti to neumím vysvětlit a proto mě ty tvoje
vyčítavé, nešťastné oči bolí o to víc.
No nic, teď hlavně se postarat, aby se Bekkynka zotavila, aby rána
nezhnisala a dobře se hojila.
Asi za hodinu po příjezdu jsem jí nabídl vodu, trošku si cucla, za dvě
hodiny granulky s jogurtem. Nechtěla ! Naše výstavní jedlice nechtěla !
Ani se nezvedla. No divte se ...
Taky jsme museli vymyslet, jak ji ochránit operované bříško před špínou,
před infekcí. Nakonec se ukázaly nejlepší Haniny spodní trička, čili
košilky. Pěkně přetáhnout přes hlavu, packy do ramínek, vzadu proděravět
u nohou a stužkami na kličku připevnit. A pružným obinadlem zajistit
gázový polštářek na ráně. A na noc raději plastikový kornout přes hlavu
jako ochranu před olízáním. A Bekky všechno odevzdaně snášela.
Druhý den ráno jsme se na vodítku prošli krátce po zahrádce, stále
chodila jak tělo bez duše. Jenom vyčůrat, bobíka a zpátky na místo ve
sklepě. A zase kornout. Když jsem se vrátil z práce, tak zase na vodítku
na půlhodinu po zahrádce a večer zase. A mezitím kontrolovat obvaz. Ta
rána vypadala pořád dost zle. A mazlit a mazlit a mazlit ...
No, co vám budu povídat, Bekky se začala vracet k normálu až tak čtvrtý
den po operaci. Asi už jí to až tak strašně nebolelo, i když to
každodenní ošetřování byl pokaždé zápas a přemlouvání. A pátý den jsme
již vyrazili na krátkou procházku na vodítku. Jo, vracela se k
normálu, ale pořád to nebyla ta naše černá energie. Po deseti dnech na
stehy, po dalším týdnu na poslední kontrolu. To již byla Bekky celkem
fit, i když ta rána se přeci jen hojila obtížně. Bylo to zkrátka velké a
hluboké. Ale zvládali jsme to, museli jsme. A samozřejmě byla skoro
každý den na návštěvě v bytě, to se jí líbilo asi nejvíc a to jí vracelo
do pohody. A nás vzase rátila do pohody zpráva z histologie, že nádor
nebyl zhoubný. Jupííí !
Takže dnes, když měsíc po operaci píšu tohle povídání, můžu už říct, že
všechno nakonec dobře dopadlo a že tohleto neštěstí se o nás jenom
otřelo. Bekky už běhá po zahrádce na volno, spí bez košíku i bez
kornoutu a vrátila se jí i její hravě rošťácká nálada, zkrátka je to
zase ta naše černá mazlička, dynamit, rošťanda a prdelka.
Takže konec dobrý, všechno dobré ... a že jsme to s Bekkynkou o jejích osmých
narozeninách pořádně oslavili.
Ale to už je zase jiné povídání. |
