|
 |
|
|
|
|
2009 ... ! |
|
Takže jinak všechno bylo jako obyčejně, denodenní ranní vítání na jejím pelíšku : „Bekkynko, dobrý den, jakpak ses vyspinkala ? No, jé, ty se ale umíš protahovat, dóópředůů a levá zadnííí, pravá zadnííí, to já bych se už nenarovnal J. Tak se pojď proběhnout na zahrádku, já musím do práce“. A potom otevřít vrata, potom garáž a : „Bekkynko, běž na stranu, já vyjedu s autem“, kterýžto povel naše hlídačka kalo vždy pomalu splnila, já vyjel ze vrat, zavřel je i garáž a to už na mě u vrátek čekala pro rozlučku : „Ták, tady máš piškotek, buď tady hodná, já musím do práce a zase přijdu, ahojky !“ a předal jsem ji do péče Haničky, od které dostala okolo osmé snídaňku a zavíračku v kotci, to v létě, a nyní v zimě v jejím sklepním apartmá. No a já když jsem se vrátil z práce jsem ji pak pouštěl na zahrádku nebo když jsem přijížděl trochu později, už mě vítala tanečkem u vrat. To následoval rychlý piškotek z kapsy a : „Ahoj, Bekkynko, utíkej, musím zajet do garáže.“, načež ta naše věčná skotačivka škádlivým úprkem, s hlavou napůl pořád natočenou ke mně, odběhla na zahrádku, kde popadla první hračku co uviděla a čekala na mě. A protože věděla, čím mě nejsnadněji získá pro hru, nejčastěji se na mě ty její rošťácký kukadla dívala přes mičudu nebo balón, které držela v zubech. Řekněte sami, odolali byste takové nabídce ke hraní ? Já tedy neodolal nikdy. „Bekkynko, ty lumpíku!“ a už jsme se honili po zahrádce, pak jsem ji vzal balón z pusy a fotbalisticky levá, pravá a přesný pas jsem ji proháněl po zahrádce i po chodníčku u domu. A nemyslete si, ona byla taky pěkný špílmachr. Nejen že byla skvělý brankář a dokázala mrštně ztopit balón, Bekkynka fackováním packami a postrkováním hlavou dokázala opravdu míč udržet v dopředném pohybu i směru ! Sehraná dvojka jsme byli. Teď v zimním období to samozřejmě s tím balónem nebylo až tak rychlé a přesné, všude plno sněhu, takže k užitku přišly zase petky, s troškou zmrzlé vody jako zátěž, házené dobře mířenými vrhy do nejhlubších závějí. A Bekkynka se radostně brodila až po uši ve sněhu za kořistí, se kterou nemilosrdně třepala až jí uši vlály a pak ji chytla mezi tlapy a s rozkoší ji mezi stoličkami odšpuntovala a ekologicky zplacatila. A už letěla další. Jo, zimní radovánky, sněhu přes třicet centimetrů, kde bylo nafoukáno i přes padesát, takže já prohazoval nejen lidské komunikace okolo domu, to je chodnky okolo domu a výjezd z garáže až na ulici, ale i chodníčky psí. Aby Bekky mohla běhat okolo plotu a taky chodit po zahrádce, takže zasněžená plocha naší zahrady byla protkána stezkami jak dětská autodráha. A taky jsem ovšem musel vyházet i větší kruhová místa pro její venčení, když si přeci nemohla v tom hlubokém sněhu ani pořádně přidřepnout J. Co bych pro tu naši holku v krtčím kožíšku neudělal. Dalším, samozřejmým vyžitím byli i naše procházky na oblíbenou Doubravku. To už když jsem scházel ze schodů do jejího suterénního království, tak na mě vždycky celá natěšená, s očima jak dítě pod vánočním stromečkem, s jazykem vyplazeným v úsměvu od ucha k uchu a se svým typickým postojem ,jen, jen vyrazit‘ už čekala pod schody a po slovech : „To víš, že jó, Bekkynko, půjdeme na procházku !“, vyrazila ven, aby se pak ještě ke mně několikrát vrátila a drcáním hlavou ,urychlovala‘ moje obouvání. A pak obojek, košík a vodítko a vyrazili jsme na naši pravidelnou trasu okolo Bundovky, zahrádkářské kolonie, přes louku a zleva okolo zahrádek u serpentin jsme vstoupili do lesa. Potom jsme obvykle prošli areálem evangelíků a dál zkratkami v serpentinách sešli k Hornímu mlýnu. A dál to pak záleželo na mé procházkové chuti. Buď malým okruhem nahoru pod Borovčák nebo středním okruhem nahoru pod hájenku anebo dlouhým okruhem proti toku Kamenného potoka. Samozřejmě pro Bekkynku, čím delší, tím lepší. Od mlýna si užívala volného pohybu bez vodítka a nadšeně čuchala a prozkoumávala okolí trasy. Byla pořád jak malé štěně, radostná v každém pohybu a stále plná energie. Je tedy pravda, že teď v zimě jsme většinou volili okruh nejkratší. Moje kolena odmítala delší túry v hlubokém sněhu. I Bekkynka se brzo uondala a tak jsme většinou procházeli zasněženou scenérií za sebou. Já vpředu jako sněžný pluh prošlapával sníh a Bekky za mnou netrpělivě kráčel. To víte, že to za nějakou dobu nevydržela a vyrazila si na vlastní trať. Skákala ve sněhu, krtkovala a potom se zase za mě, s hlavou celou od sněhu, vrátila do stopy. Pěkné tělocvičné procházky to byly ! A pomalu přišel únor a s ním i Bekkynčiny desáté narozeniny. Je toto možné ? Vždyť se nám to zdálo jak včera, maximálně předevčírem, co jsme si ten neposedný, černý uzlíček přivezli z Pardubic a stali se jeho rodiči a kamarády …
To víte, že jsme pro ni zase připravili slávu a dárky a dortík. Tedy vlastně dortíky dva, protože těch deset párkový svíčiček by se už na jeden nevešlo. Takže Hanička jí je předával pěkně jeden po druhém. Korpusy ze šunkového salámu, svíčičky z párků a plamínky ze sýra. Mírova klasika. A opět, jako každoročně, životnost dortíků byla ve značné neúměře k době potřebné k jejich výrobě J. Udělali jsme si pěkné odpoledne. Bekkynka na pelíšku v kuchyni, my kafíčko. Všechno nejlepší, Bekkynko ! A ona si to nááádherně užívala … A pak ? Pak napadlo ještě víc sněhu … a zase procházky a hrátky a na závěr každého dne okolo desáté večerní pomazlení na pelíšku. To už si Bekky pěkně lebedila na své prostorné postýlce, já si k ní vždycky přisednul, ona labužnicky udělala ,hanbu‘ a nechala se laskat na bříšku, potom se mi nasunula na klín a pěkně za ouškama a okolo očiček a ještě, ještě a ještě. Když už jsem se chtěl zvednout, že si půjdeme udělat poslední zahrádkový venčící okruh, rychle se posadila na pelíšku a ze strany se na mě plnou vahou přitiskla. Takovému vyznání nešlo odolat, obejmul jsem ji levou rukou, drbal na bříšku, na krku a zase ouška a očička … A potom tedy ještě to poslední venčení a zpátky na pelíšek, piškotek a kousek chleba a : „Bekkynko, dobrou noc, dobře se vyspinkej, já ráno zase přijdu, dobrou noc, spinkej !“ . Přešel březen, v dubnu slezl sníh a jaro přišlo k nám … bílou vystřídala v přírodě zelená a my vyráželi na Doubravku pěkně na protažení na ty delší okruhy. A Bekky byla v sedmém nebi. Její černé atletické tělo se míhalo mezi stromy a jenom když se kaňon řeky zúžil na turistickou stezku, se ke mně, jako psí dáma, na chvíli jednající dle svého věku, na chvíli připojila. A šup ! do Doubravky za osvěžením a zase šup ! ven, oklepat se a zase dál. A mě bylo taky dobře. Ale znáte to, my lidi máme to nebíčko i peklíčko v jednom pytlíku … vždycky, když mi s ní bylo nejlíp, tak někde vzadu v hlavě to zablikalo a myšlenka na blížící se řešení Bekkynčina zdravotního problému se připomněla. Ale ona zatím vůbec nic netušila a byla šťastná v tom každodenním spokojeném životaběhu a soužití s námi. Úterý 7.dubna … ráno jsme se ještě proběhli po zahrádce, já se oblékl do maskáčů, vyjel s autem, připravil a naložil všechno potřebné a : „Bekkynko, pojedeme do Brodu za panem doktorem, musíme ti uzdravit bříško.“ Ale ona už dobře věděla, že se něco chystá. Chodila okolo auta a tázavě se mi koukala do očí. A jako vždycky před tím to brala jako zajímavou změnu a na ten výlet se vyloženě těšila, až se mi srdce svíralo. Vyhupla do auta, já ještě naložil nástupní rampu pro zpáteční jízdu, po cestě jsme ještě naložili Kamila jako posilu a vyrazili jsme. Po osmé jsme byli na místě, Bekkynka se proběhla a vešli jsme do čekárny ordinace. Byla jako obvykle úplně v pohodě, žádný strach, žádný stres, jen samá mazlička a drbačka. Chvíli já, chvíli Kamil. Pak si nás paní doktorka Vlčková zavolala do ordinace, a dál už jako třikrát před tím … Bekkynčino hluboké hrdelní vrčení : „Nešahejte na mě !!!“, ale na to jsme nesměli dbát. Silové znehybnění, oholení packy, injekce, spící Bekkynku přenést v celtě na stůl, loučící pohled na mojí bezmocnou holku a zpátky do Chotěboře do práce. Ale jak ta práce vypadala, to si umíte představit. Myšlenkami pořád u ní. Přeci jen už není nejmladší a žádná narkóza, byť sebešetrnější nikomu nepřidá. A taky ty bulky … Po dvanácté jsme vyrazili s Kamilem zase zpátky, chvíli počkali v čekárně, potom jsme dostali informaci, že operace proběhla dobře, ale že museli vzít kompletně celou levou mléčnou lištu a ještě nějaké bulky na pravé. To už nám ji ale sestřička přiváděla. Se smutnýma očima a celou bolavou, ale šťastnou, že nás zase vidí. To štěstí bylo oboustranné. Ještě jsme dostali nějaká antibiotika a mast na rány, pokyny co a jak a ve čtvrtek na kontrolu. A bylo to. Kámen mi spadl ze srdce, když malý kamínek zůstal … ne nedal jsem ty vzorky na histologii … ne, ne, všechno bude v pořádku. Bekkynku jsme opatrně naložili a jako s porcelánem jeli domů. Na dvorku jsme ji pomohli vystoupit, prošel jsem se s ní po zahrádce, poděkovali Kamilovi za pomoc a pěkně na pelíšek. Teprve teď, když ležela na boku jsem viděl, jak moc má to bříško rozřezané a sešité. Na šedesát stehů ! Bylo mě z toho do breku, ale musel jsem být za optimistu a utěšitele : „Teď už to bude ,Bekkynko, dobrý. Bříško se ti zase zahojí a budeš čiperka ! Nejdřív ale musíme obléknout tričko, aby se Ti tam něco nedostalo a musím vylepit košíček, aby sis to nerozlízala, já Tě znám, lumpínko moje.“. Takže jako už několikrát jsem vylepil košík kobercovou páskou, pak upravil starší tričko, Bekkynce jsem ho opatrně oblékl, zavázal slušivými stužkami a nasadil ji i ten košík. A nechal jsem ji v klidu podřimovat. Za hodinu zase za ní, dal jsem jí napít a šli jsme se projít na vodítku na zahrádku. Vyčůrala se ! Paráda ! I bobíka udělala ! Paráda ! Všechno funguje jak má ! A zase jsem ji nechal v klidu s občasnými kontrolními návštěvami. Večer potom trochu granulek, pecku, napít, vyvenčit na vodítku a : „Dobrou noc, Bekkynko, dobře se vyspinkej, já ráno zase přijdu.“ A ráno jsem si přivstal, abych se s ní pomalu procházel po zahrádce. Věděl jsem už z minula, že musí chodit aspoň dvacet minut než se jí namasírují ty její střívka a já budu moc v klidu odejít do práce … a ještě snídani, pecku a napít. A odpoledne zase zkontrolovat stehy, namazat rány mastí, pomazlit, vyvenčit a zase do klidu. Bekkynka už se pomalu vracela do nálady, i když ji to určitě ještě muselo hodně bolet. Ve čtvrtek potom na kontrolu do Brodu, opatrně po provizorní rampičce do auta a z auta, bříško vyhodnocené jako dobře se hojící, Bekky se v pohodě družila s doktorkou i sestřičkou. Příští pátek na stehy. A zase domů …
A pak šel den za dnem, bříško se hojilo, v pátek jsme zajeli na stehy a začali jsme chodit na kratší procházky. Na vodítku a v tričku, samozřejmě. Na zahrádce jsem ji po čtrnácti dnech už začal pouštět na volno. Ještě ale pod dozorem. Bylo krásně, sluníčko, teplo, travička pěkně rašila. Po měsíci se pak vše vrátilo do starých kolejí, bříško kompletně zahojené, jen jizvy zůstaly a Bekky s temperamentem psí slečny mě opět začala doprovázet na mých toulkách přírodou. Příroda okolo Doubravky byla na jaře nádherná. Chodili jsme kolem zurčivě pospíchající řeky, všechno vonělo, ptáci zpívali, les šuměl … a Bekky pobíhala okolo jakoby žádná operace nebyla. Občas sice měla trochu potíže s trávením, ukusovala trávu, kterou posléze zvracela, ale to jsem přičítal následkům narkózy a koupil jsem ji pecičky na žaludek, po kterých se to vždy zlepšilo. Ano, zase nám všem bylo spolu dobře a těšili jsme se ze vzájemné blízkosti. Hanička koupila nový žluto černý balón na sportování …zkrátka pohoda a štěstí.
Druhou červnovou sobotu Míša slavil třicetiny, připravily jsme velkou zahradní slavnost s grilováním a pivem. Bylo krásně slunečno a teplo. Bekkynka sledovala přípravy, polehávala si na trávníku, neměl jsem na ni moc času, ale občas mě přeci jen na chvíli utrhla pro sebe na dovádění s míčem. Když ta sláva okolo druhé odpolední vypukla, způsobně setrvávala na vodítku u vchodu na horní zahrádku a vše z dálky pozorovala. Připadala mi trošku smutná, ale myslel jsem si, že je trochu nesvá z toho množství lidí. Občas jsem ji vzal po zahrádce se projít, šla mi způsobně u nohy, až mi to přišlo zvláštní … Navečer jsem ji dal misku s jídlem, nechtěla, ale to nebylo zase až tak nezvyklé, několikrát to už udělala, přičítal jsem to tomu rumraji kolem. Pak jsem ji položil s vodítkem okolo švestky u pana Rejla, tam byla spokojená, ale třeba maso si ode mě vůbec nevzala, to bylo zvláštní. Pan Rejl ji drbal, pak si lehla a to jsem si jednu chvíli všimnul takového zvláštního třesu, který ji projel celým tělem. Bylo to takové mimoděčné a nikdy před tím jsem to u ní neviděl. To mě zneklidnilo, myslel jsem, že se jí chce čůrat, tak jsem s ní chvíli chodil po zahrádce. A ona opravdu hodně čůrala. Byla taková nesvá. Pak jsem ji pustil na volno a šel jsem s ní na trávník k bazénu. Tady dvakrát a hodně zvracela nestrávené granule, muselo to být ještě od večera a od rána. Viditelně se jí ulevilo a pak byla v pohodě. Pustil jsem ji na volno a ona jen tak mezi námi chodila, nechala se od každého mazlit, poseděla, poležela ... Okolo půlnoci jsme se rozloučili s posledními hosty, Bekky pak ještě trochu zvracela, ale během uklízení chodila normálně mezi námi a po zahrádce, udělala i bobíka. Někdy před jednou jsem se s ní na pelíšku rozloučil a popřál ji dobrou noc … Ráno, v neděli 14.července jsem ji šel jako obyčejně o víkendu okolo osmé vypustit do nového dne. Ležela na boku, oči otevřené. „Bekkynko, vstáváme, pojď na zahrádku !“. Kleknul jsem si k ní, podrbal za ouškama : "Bekkynko, pojď !". Nepohnula se, ani očima nedala najevo, že něco slyší, jen rychle dýchala a tělem jí přecházel třes. Polilo mě horko i zima najednou ! Všechny černé můry obav, které mě provázely před všemi jejími operacemi a během nich se zhmotnily v jednu obrovskou, která na mě dolehla se strašlivým poznáním. „Bekkynko, ne, to nesmíš ! Bekkynko, ne ! Bekkynečko ! Pejsku můj, pejsku můj!“, hladil jsem jí a zkoušel ji přimět ke vstávání. Nešlo to, nešlo to, vůbec nevnímala nebo to nemohla dát najevo. Snažil jsme se s ní pohnout, mluvil jsem na ní, ale ona mě vůbec neviděla, neslyšela ! Teprve teď jsem si všimnul, že má okolo na prostěradle okolo pusy sliny a jako trochu zvracení a že se jakoby průjmově, černě, pokakala. Ale jinak klidně ležela a dýchala. Srdce se mi zastavilo, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. V tom už se přišla podívat dolů Hanička, bylo jí divné, že neslyší otevírat sklepní dveře. Řekl jsem jí, že se s Bekky něco ošklivého stalo a oba jsme ji začali hladit a mluvit na ni ve snaze ji probudit z toho stavu. Jedinou změnou bylo, že se začala třást v křečích, které dostávala do celého těla, cvakala zubama, hrabala nožičkama ... bylo to hrozný, strašný !!! Naše bezmoc a zoufalství bylo k nepřežití … Volal jsem Dr.Vlčkovi do Brodu (byl protivnej), popsal jsem mu to a řekl jsem mu, že mám podezření na přetočení žaludku. On řekl, že pokud to je opravdu ono a je ten stav delší jak čtyři hodiny, je to beznadějný a že by se jenom trápila převozem někam na kliniku. Pak jsem volal ještě Otovi Melounovi, ten byl někde vyjetej za Chotěboří a odkázal mě na kliniku do Čáslavi. Mezitím se Bekkynce ještě přitížilo, bylo vidět, že má velké bolesti. Co dělat ! Kdo nezažil, nepochopí … Když jsem si představil, že ji někam budeme muset odvézt, kde by ji s pravděpodobností, blížící se jistotě jenom rozřezali a stejně nepomohli a ještě by nám ji vzali, udělal jsem nejtěžší rozhodnutí svého života. Nenechám tu naši holku milovanou se tolik trápit … Poslal jsem Haničku s Míšou (chudák Míša, bylo to pro něj taky hrozné probuzení s oslavy), aby přivezli nějakého veterináře. Nikoho nesehnali, tak jsem znovu volal Otovi, ještě jednou popsal situaci a požádal jsem ho, aby přijel. Mezitím jsme seděli u Bekkynky, hladili jí, konejšili a slzy se nám valily z očí. Když Ota asi ve čtvrt na deset přijel, ještě jsem to s ním zvážil, on ji prohlédl a stanovil předběžnou diagnózu totálního selhání (infarkt) ledvin s fatální otravou organizmu. Poprosil jsem ho o poslední službu ... Vzal jsem Bekkynce hlavu do dlaní a šeptal ji do ouška jak ji mám rád. A tak Bekkynka, s hlavou u mé tváře, usnula a odešla od nás navždycky. Pochoval jsem ji na zahrádku mezi švestku a borůvky, blízko venkovního sezení ... Teď s odstupem času (je listopad, dříve jsem neměl sílu psát a i teď mám při psaní slzy v očích), když si to dávám všechno dohromady, myslím, že ty poslední bulky na mléčných žlázách nebyly tak nevinné, jak jsme doufali ... a většinou ta nemoc zaútočí natvrdo do 2-4 měsíců ... a já jsem ji zase nahmatal nové uzlíky na posledním cecíku týden před tím ... a bulku v podpaží, přičemž v místě těchhle mízních uzlin to prý je fatální ... nechával jsem si to pro sebe a bál jsem se dopředu ... ale pořád jsem doufal a věřil. Vypadala tak zdravě ... Takže nevím, ale domnívám se že to metastázovalo nejspíš přímo do mozku a zasáhlo to nějaké centrum s trávením nebo ledvinami a že nebylo vyhnutí. Ale jistý si nejsem … A pochyby, že jsem udělal správně, těch se asi nezbavím ... bylo to tak rychlé a tak nečekané !!! Ještě s námi mohla být šťastná a my s ní ... Moc nám chybí, zůstalo po ní smutné prázdno a trvalo hodně dlouho než jsem mohl být na zahrádce bez mokra na tváři … za každým keříkem jsem ji viděl … sedět u branky i dole u plotu … ráno jsem si už nakročený uvědomil, že není za kým spěchat a večer, že není koho jít uspávat … žádné psí loučení ani vítání … smutno je mi. Ztratil jsem psí kamarádku, se kterou jsem strávil deset let života. Ano, splnil se mi životní sen, poznal jsem souznění se čtyřnohým tvorem, byli jsme spolu den co den, rozuměli jsme si bez slov, jen pohledem očí nebo mimikou tváře, gestem. Škoda, že ten uskutečněný sen nebyl delší, škoda, že to probuzení do samoty bylo tak kruté … V prvních dnech jsem byl jen plný bolesti, smutku a pocitu nespravedlnosti. Myšlenky na Bekkynku byly ještě moc živě spojené s tím strašným ránem a přehlušily všechny radostné vzpomínky. Nyní, po víc jak čtyřech měsících, i když ten pocit ztráty a prázdna je stále přítomný, již převažuje vědomí, že jsme měli vlastně všichni velké štěstí, že jsme se vůbec mohli poznat a že nám bylo dáno těch deset krásných společných let. A že jsme pro tu naši milovanou rotvajleří holku udělali úplně nejvíc, co jsme mohli a dali jí i tu největší lásku, jaké jsme byli schopni a že ona nám to stejnou měrou oplácela. Ano, dnes už vím, že Bekkynka byla s námi šťastná, jak jen pejsek může s lidmi být a že ona to dobře věděla. Vím to, protože mi jsme byli šťastní s ní … a takový pocit může být jedině vzájemný. Bekkynko, děkujeme Ti za všechny roky, dny i hodiny s Tebou. Nikdy na Tebe nezapomeneme až do konce našeho vědomí. Budeš pro nás už navždycky naše milovaná holčička, lumpínka, pejska, prdelka, pišišinda, medvídek i rošťanda Bekkynka Stehnová ... jediná … Děkujeme a pěkně spinkej ...
|
