No, zkusil jsem to. Nechal jsem si poradit od zkušených, pořídil si krátké, čtyřiceticentimetrové vodítko, ( "Musíš si ho najednoducho omotat okolo pravé ruky, aby ti stačilo jen otevřít dlaň, když bys jí potřeboval pustit. A kdyby za něčím vyrazila, tak ji na tom krátký vodítku nadzvedneš a na zadních už jí ukočíruješ ! No a krátký ještě proto, aby měla hlavu maximálně u středu předního kola a nemohla ti křížit směr !") předělal jsem zadní brzdu na levou ruku, protože brzdit jenom přední mi připadalo jako opravdu velká frajeřina a začali jsme trénovat běh u kola.
Nejdřív to bylo skutečně o moje zdraví a o její uškrcení. Táhla jako bizon, přecházela do cvalu a její starty na volně pobíhající psy, vyhřívající se kočky a znuděné ptáčky na pangejtu mě nutily k vysloveně artistickým zákrokům. Pravá ruka přizvedává a přiškrcuje Bekky, levá ruka intenzivně brzdí a celé tělo ve svalovém napětí vyrovnává síly, přivádějící zadní kolo do smyku.  Musel na nás být docela zajímavý pohled...Chvíle, kdy za ničím nevyrážela, střídaly okamžiky jejího přechodu do cvalu, škubnutí vodítkem, povel Klus! a tak pořád dokola. Ale jezdili jsme a jezdili, tedy jezdil jsem já, ona po svých. Po několika prvních nejistých jízdách jsem to přeci jen začal zvládat, Bekky už taky došlo co se po ní asi tak zhruba chce a následovaly jízdy na cvičák (3 km), potom projížďky po lesních cestách i po městě a v současné době se stal Bekkyin běh u kola takřka každodenním tréninkovým rituálem. Ustálily se trasy našich projížďko-vybíhaček na několika okruzích, které střídáme podle mojí nálady, počasí a Bekkyiny chuti běhat, o délce 4-7 kilometrů. Bekky běží pěkně na vodítku po mé pravé straně, oba si užíváme pohybu dle libosti, já se rozhlížím po krajině...Tedy lépe řečeno šmejdím očima po jakémkoli možném rušivém podnětu, protože, co si budeme říkat, každý nenadálý Bekkyin výpad stranou je i nadále stálým nebezpečím i pro takovou již snad sehranou dvojku jakou my dva spolu tvoříme. Takže žádný pocit jistoty není na místě, jistota vede k ukolébání pozornosti a polevení pozornosti si pak koleduje o průšvih, který má formu mého pádu z kola a Bekkyina volného vypuštění do prostoru.

A právě takový průšvih se mi stal. To si jsme si takhle jednou opět spolu vyjeli na nejčastěji frekventovaný okruh, vedoucí zčásti městskými ulicemi, zčásti přírodou. Už ho máme dost přečtený, takže se pomalu dostavil pocit "nic se nemůže stát", pohoda - tady znám každý šutřík. Šutřík možná, ale to, že se v  uliční vozovce vytvořila solidní propadlinka v asfaltu, to jsem přehlídl. Koukal jsem po lidech na chodníku, paní Pátkové zrovna přijela návštěva - dobrý den ! A už jsem letěl ! Přední kolo zajelo do díry, rozhodilo jednou rukou držená řídítka, kolo vyrazilo vlevo, Bekky táhla doprava a já padal po výslednici obou sil přímo dolů. Ještě jsem stačil pustit Bekky a už jsem se skládal přes padlé kolo na vozovku. Ta gravitace, to je síla a zdá se, že s přibývajícími roky ještě mohutní. Ten pocit, když víte, že padáte, že to bude o ústa a prakticky nic s tím nemůžete dělat...Nebudu to natahovat - přežil jsem to ! Poválel jsem se po silnici, díky maskáčové kombinéze ze Švýcar se mi však nic vážného nepřihodilo, dá se řící, že v rámci možností jsem se složil šikovně.  Jen z pravé dlaně trochu prýštila krev a levý loket a koleno hlásily umístění asfaltu v tabulce tvrdosti.

Bekky seděla asi pět metrů ode mě a nechápavě koukala, cože dělám na zemi a jaké provádím neohrabané pohyby. Lidí na chodníku si vůbec nevšímala (já ostatně také ne), na přivolání přiběhla, udiveně mě očuchala, já sebral kolo, zkontroloval funkčnost velocipedu, nasedl a vyrazili jsem vstříc dalším příhodám...Takže vlastně štístko a skoro jakoby nic. Ale gravitaci, tu mršku, tu jsem si zařadil do mozkové přihrádky pod červenou kontrolku, která se mně od té doby vždycky rozbliká, když se dostaví onen ošidný pocit "nic se nemůže stát", pohoda - tady znám každý šutřík.