|
Dva roky ... Znamenaly pro nás, lidskou část
smečky, značný zásah do zaběhnutého každodenního režimu, zásah do plánování
volného času, dovolených, znamenaly čtení moudrých knih a postupné poznávání
psí dušičky, protože co naplat, knihy jsou knihy a skutečná Bekky je skutečná
Bekky. A pro Bekkynku ? Pro Bekkynku bylo všechno nové, všechno zajímavé, k
očuchání, k okousání, zvykala si v novém prostředí a postupně se sžívala s
novou rodinou. A že to soužití nás, tedy hlavně mě, ze začátku dost bolelo fyzicky
i psychicky, kdy na duši seděla nejistota, jestli ta sázka na černou, divokou kuličku
byla správná, jestli tenhle závazek zvládnu, to pochopí jen ten, kdo si podobnou
situaci prvníčka-páníčka taky prožil. To štěněcí zkoušení kdo z koho, kam až
se dá zajít,divoké odmlouvání, krvácivé zkoušení jehliček zubů na všem a
na všech, ale i postupné, každodenní a trpělivé
posouvání spolužití do patričných mezí, učení prvních povelů. A konečně taky
první skutečné mazlení, protože Bekky mrňousek se moc mazlit nechtěla, byl to
takový paličáček nerad omezovaný. A následoval první cvičák, zvládání
základů výcviku, chození do města mezi lidi, do přírody, společná dovolená s
dalšími zvládnutými prvky soužití v člověčím světě. Také poznávání
páníčkovské zděné boudy, horempády po schodech, hrom do police v kuchyni, místo z
matrace, mlsací klidové úplatky. A zase venkovní procházky spojené s nenápadným
opakováním přivolání, všech základních povelů, naučení běhu u kola a hledání
psích kamarádů pro společné probíhačky. No, nenudili jsme se.
A teď jsou Bekky dva roky. Je to pořád ten
černý raplík, kterého je všude plno a který po vypuštění z kotce jak
 tornádo
oběhne všechny strategické body zahrádky, cestou zpátky ke mně ještě stačí
cestou sebrat buď pneumatiku nebo petflašku a jen tak mimochodem mě ji omlátí o nohy
na znamení radosti ze setkání, ale přeci už se trošku zklidnila, už dovede být i
za slečnu ve velké černé večerní a moudře shlížet na svět. Taky už to není pětikilový chlupáček, už je
to skoro hotová, čtyřicetidvoukilová ženská s plnoštíhlou atletickou postavou. Na
procházkách navolno (s košíkem z ohleduplnosti k nepejskařům, kteří nevědí, že
ta černá hmota, co se k nim řítí, se chce jenom zvědavě přesvědčit, zda nemají
něco k zakousnutí) už nejsou v podstatě problémy s přivoláním (zajíci, kočičky
!), a to ani při hře s jinými psími kamarády, ve sporných případech přibíhá na
povel k noze a setrvá u ní po dobu nezbytnou, zkrátka se jí to v té černé
medvídkovské palici začíná rovnat. Ale aby nedošlo k omylu, že se z ní stala
nějaká buchta, to ne. Stále je v každém okamžiku připravená vyzvat kohokoli ke
hře, hlavinku s rošťáckýma očima k zemi, prdelku se skořicovým zrcátkem nahoru a
vyrazit za čímkoli a kamkoli, neboť pohyb, pohyb to je Bekky. Jenom si už taky umí vychutnat lenošení v
pelíšku a strááááááášně ráda se mazlinkuje. Udrbat k smrti by se nechala. To
nastavuje černou kebulinku a pěkně za ouškama, pod bradou a zase prdelku nastaví a
pak se parakotoulem převrátí na záda a teď bříško a víc a víc a víc a ještě !
Tak to někdy vypadá, když ji přijdu vysvobodit z kotce, zvlášť teď, v zimě, né v
té, kdy je chladno (to má ráda) a padá rozprašující se bílo, ale v zimě, kdy sice
taky padá bílo, ale mokré, špinavé a studící do tlapek a do kožíšku a venku je
tak nějak lezavo, to mě přivítá povyběhnutím před kotec, s odporem okusí
šlápnutí do mazlavého, studeného mokra ( to se musí vidět, jak opravdu znechuceně
ucukává packama, takové to fuj: bláto !) a vyloženě odcouvá nazpátek do pelíšku,
mazlinkuje se s gumovou opičkou a dožaduje se drbačky a mazličky. To se nedá a ani
nechce odolat.
 Ano, taková je naše dvouletá Bekky. Na jedné
straně hravá rošťanda, ostražitý hlídač toho co je za plotem, na druhé straně
vysloveně vítací pes, který každou návštěvu (jsme při tom) hned prolustruje se
zaměřením na jídlo a svalením se před nohy vybírá drbací návštěvnickou daň.
A téhleté naší Bekky jsme právě tuto neděli
uspořádali v naší lidské boudě malou oslavu jejích narozenin. Přemýšlel jsem,
čím bych jí udělal největší radost, ale jenom chvilku. Samozřejmě něco pro
zamlsání. Bekky ráda tvrdý chleba. To vždycky, když ji tak
dvakrát, třikrát za týden bereme po večeři na společné sledování televize,
dostane na uvítanou na svém místečku, na matraci u topení, jeden dva krajíčky. Jen
pro doplnění - k udržení v klidu pak slouží ta největší žvýkací kost z buvolí
kůže, za občasného podrbání - usíná jen výjímečně, je furt ve střehu, a když
už se uloží k jakémus takémus spánku, tak vždy na strategickém místě na dlažbě
před dveřmi do spíže. Takže tvrdý chleba, ale to moc
slavnostně nevypadá. Což takhle svíčky z nožiček párků ? A plamínky z tvrdého
sýra ? To je nápad ! Že jsem hračička ? (říká panička) Jsem, no a co, jen když
to potěší ! A jak jsem řekl, tak udělal a vyrobil. A pak už jsem došel pro
oslavenkyni, chvíli jsme ji aklimatizovali do částečného klidu dvěma krajíčky
chleba a poté už následovalo slavnostní fotografování v obýváku s dortíkem (ty
oči, když jsem jí říkal nesmíš!), přesun do kuchyně na místo,
sedni-nesmíš-fotka-všechno nejlepší a vezmi ! To byla jízda ! Párečky sice
mizely pomaleji než jsme čekali, měla je prvně v životě taklhle pěkně vcelku, ale
osmělení trvalo okamrk a pak už to byl koncert pro mlsný jazýček a ostré kousání.
Tvrdý korpus dortíku odolával o poznání déle, aby nakonec i on, včetně všech drobečků
skončil v Bekkynčiném bříšku. A potom drbačka a mazlinkování od páníčka,
paničky, člověčího bráchy Míši a vůbec pohoda a žůžo príma lenošení až do
sladkého polospánku. Pěkně jsme si to všichni užili a moc se nám to líbilo.
Takže ještě jednou, Bekky, všechno nejlepší, pevné zdravíčko a stále
neutuchající energii !
 |
