Žili byli aneb "Se slepicí se nepomazlíš !"

..."Proti užitečnému zvířectvu nic nemám, fakt. Uznejte, ale, že vy se o králíky a slepice už starat nemůžete, máte taky nárok na nějaké to nicnedělání, a já že na to opravdu nejsem. A navíc, chtěl bych k baráku úplně jiné zvíře ."...

Tak nějak podobně jsem zhruba před pěti lety argumentoval pro svoje přání pořídit si psa. Tento dialog, vlastně trialog, se odehrával mezi mnou a mými rodiči. Bydlíme totiž,  my "mladí", se staroušky pod jednou střechou v rodinném domku, který oni postavili a my přestavěli. Pravda, dosáhl jsem již věku, dá se říci zralého, kdy mi  již dávno bylo předáno žezlo starostí o veškerou nemovitost a nemusel bych pro všechny změny v uspořádání domu i zahrádky nikoho žádat o vyjádření a souhlas, ale znáte to. Pro klid v rodině je dobré vzájemné srozumění ve věcech všech se dotýkajících a proč zbytečně zdrsňovat vícegenerační třecí plochy. Takže dia-trialog. Důvodem byla skutečnost, že pokud přijde psí kamarád-ka, budou muset opustit svoje místo na zahrádce slepice a králíci i s kurníkem-králíkárnou, aby uvolnili místo pro psí kotec, neboť naše zahrádka není dost velká pro všechny. Tedy, abych pravdu pravil, ono by se to tam všechno určitě vešlo, ale já jsem, snad, jaksi ani nechtěl ...

Víte, a zde mi dovolte kratičké odbočení, kdo není z malého města a kdo nemá rodiče z hospodářství, ten to pochopí těžko, ale faktem je, že já si nesu z dětství takzvané senné trauma. Vysvětlím. Králíci, to byste nevěřili, spotřebují přes zimu ohromné množství voňavého sena. Toho sena, co tak krásně v létě voní na horských stráních...Toho sena, které láká ke hrám a hrátkám...Toho sena, které někdo úplně jiný vyrobí ze šťavnaté luční trávy a vy si v něm jen tak pro radost skotačíte. Tak takovéhle seno mám taky rád ...

Ale - pro své králíky je potřeba vyrobit seno vlastní a - seno se samo neusuší. Ani v dešti se neusuší. To se musí vystihnout správná chvíle k posekání, a pak chodit rozhazovat, obracet, kupit, rozhazovat, obracet, kupit, rozhazovat, obracet, kupit, rozhazovat, obracet, kupit, rozhazovat, obracet, kupit, mezitím prožívat stresy, jestli bude sluníčko, jestli nebude pršet, při každém větším zamračení kupit a pak zase rozhazovat, obracet, kupit, rozhazovat, obracet, kupit, rozhazovat, obracet, kupit, rozhazovat, obracet, kupit a nakonec dilema : už odvézt ?, počkat ?, co když to zmokne ?, co když to bude ještě vlhké ?, no věda a vždypřítomné všeobecné nervové napětí ! Místo koupání - seno ! Jak říkám, zážitek z dětství na celý život.
Možná to někoho těšilo a třeba i těší, já jsem "naše" seno nenáviděl. Králíky jsem měl rád, ale přes to seno jaksi míň. A slepice ? Ty mám rád taky. Docela. Ale na dvorku někoho jiného a někoho, kdo nebydlí moc blízko. Zkrátka, přestože jsem byl ke "zvířectvu" od malička veden, k srdci mi nepřirostlo. A ke všemu ještě jsem od dětství chtěl psa. Jenže "zvířectvo" bylo přednější, neboť užitečné a pes byl nadbytečný, neboť neužitečný. Takže tolik o mém vztahu k chovu domácího užitečného zvířectva a o mé radostné snaze o jeho likvidaci v momentě, kdy se schylovalo k předání "minihospodářství" na má bedra v celé parádě, i se senem. Odbočka končí, vracíme se k hlavnímu tématu a tím je, pokud to z výše uvedeného není až tak patrné, soužití budoucího rodinného přírůstku s našimi dříve narozenými.

Tři roky, předcházející výskytu rotvičky Bekky v našem sídle, byly tedy vyplněny postupnou likvidací králíkárny  a kurníku, opravami plotů, úpravou zahrádky a konečně vybudováním kotce s boudou. Byly to také tři roky trpělivého vysvětlování starouškům, že domácí vajíčka se dají koupit od lidí z vesnice, že králičího masa už jsme stejně všichni přejedení a že v době vzrůstajících počtů kráděží, vloupání a nájezdů různých cizokrajných etnik s jejich svéráznými prodejními praktikami, je ze všech zvířat člověku nejužitečnější dobrý hlídací pes. Tento argument se po několika průjezdech balkánských podomních obchodníků naší ulicí ukázal jako nejpřesvědčivější a vlastně rozhodující.

A potom, 2.dubna 1999, jsme si přivezli štěňátko, naší Bekkynku, mazlíčka našeho buclatého, černouška chlupatého, okatého,  kuličku čertovskou v panteřím kožíšku se lvími znamínky krásy.
Babička s dědou, na rozdíl od nás "mladých", byli k čilému tvorečkovi, který byl jak tisíc špendlíků a všetečný nezbeda a čím víc rostl, tím to bylo větší šídlo a lumpík, ze začátku dosti, jak bych to správně pojmenoval - rezervovaní a jejich poznámky typu : "Zas mě ten váš pes roztrhal hadr na mytí !" nebo : "Kdo mi to rozkousal kartáč na boty ? A kde vůbec mám  boty ?!" nebo : "Tady jsem si položil na lavičku buchtu ke kafi...!" a tak vůbec podobně, nám měly dát jasně najevo, co si o přibytí Bekky do rodiny a o smyslu jejího pobytu u nás doopravdy myslí. Ke všemu se jí babička i trochu bála : "Takovej velkej pes, vždyť nás všechny sežere. Podívej na ty zuby !!! ".

Jak však prdelka rostla a rozum brala a raplík jí alespoň trochu opouštěl a ona začala přicházet na chuť mazlinkování a drbačce, začalo se měnit i chování staroušků. Ze začátku, když řeč přišla na Bekky, tak o ní mluvili jako o "tom psu". Teď už to byla Bekky a pomalu se stávala Bekkynkou. Tedy pravdou je, že hlavně pro babičku, děda byl a je trochu tvrdší oříšek, pro něho je maximální zdrobnělinou : Bekkyna. A přitom ta naše psí slečna si předcházela spíš jeho než babičku. Jak se objevil na zahrádce, přicupitala k němu, vyloženě mu usednutím na špičky bot zabránila v další chůzi, opřela se mu o nohy a čekala na podrbání. Děda ze začátku pod fousy frfňal, že se "o toho psa" přerazí, ale už bylo vidět, že si ho ta šmajchlovnička omotává okolo tlapky. Zvlášť když se mu, a tohle číslo má perfektně zvládnuté, po nohou póóómalu svezla, hodila zádíčka a udělala "hanbu", v očekávání slasti na bříšku. A když mu potom ještě přinesla pešíka nebo pneumatiku ke sportovnímu vyžití přetahováním, bylo vyhráno.

Současnost je taková, že rodiče musím v projevech přízně až krotit, protože karta se obrátila, z "toho psa" je "naše Bekkynka" a : "Vy té chudince nedáte pořádně najíst, podívej se, jak hladově kouká na ten rohlík. Na, pejsku !", anebo : "Hele jí, jak je chytrá, když jí řeknu, vlez si na gauč, hned to pochopí. A jak se jí tam líbí !" a : "No ty seš fikanej pejsek, jak pěkně sedíš pod okýnkem, to víš, že ti něco dám. Chytej, tady máš chlebíček !".  Zkrátka, jak s vnoučetem, všechno by jí povolili a kdybych je nehlídal, měli bychom z černé panterky míšu kuličku a z příbytku kůlničku na dříví, neboť rozmazlování jde naší svéhlavičce ze všeho nejlíp a co se týče jídla, tak to je kapitola sama pro sebe. A tak moje výchovné lekce ohledně potravinové zdrženlivosti a neloudění dostávají povážlivé trhliny. Takže splynutí psího živlu s naší nejstarší generací sice trvalo skoro dva roky, ale zato je skorostoprocentní. Jen je potřeba dávat pozor na rotvajleří bleskové starty za některými chodníkovými "narušiteli", kdy její kinetická černá síla by dokázala složit i daleko větší vazby než jsou naši staroušci. Ale jinak vše v pořádku, se samozřejmými občasnými výpadky v  soužití, myslím tím opět hlavně našeho někdy bručivého dědečka, ovšem, co si budeme říkat, mezi lidmi to není jiné... A tak vlastně pohoda a všechno dobře dopadlo, vzali Bekky za vlastní.A užitečné zvířectvo ? Už si na něj ani nevzpomeneme. Tedy hlavně my z prvního patra. Snad jenom, když chci poškádlit babičku tak zavedu řeč na slepice, na ten nepořádek okolo nich a věčně hladové skřehotání, načež ona mi oponuje čerstvými vajíčky, likvidací bioodpadu a vůbec vyzvedává oprávněnost bývalého výskytu slepic a králíků v našem teritoriu. Ovšem poslední větu, které babička ani trošku neodporuje a na kterou už jen souhlasně pokývá hlavou, mám však já :
"No jo, babi, ale - se slepicí, se slepicí se nepomazlíš !".