Prohraný čas
" Pane, pojď si hrát ! Co ti, Bekky, vlezlo do hlavy ? Pane pojď si hrát ! Zkrátka nemám čas ! "
Co to je ?! To mám z toho lenošení na sluníčku ! Takové divné snové vize v duchu parafráze letité olympické písničky. Úplně evidentní hrací absťák, dokládající, že výše uvedený "jako" rozhovor by případný návštěvník našeho lidsko psího obydlí  uslyšel těžko. 

Naprostá fikce a nemožnost, řekl bych.
Opak je pravdou, neboť, jak již v jiném povídání uvedeno, jsem páníček odpovědný, knih sečtělý a výchovou syna poučený ke známé pravdě, že kdo si hraje nezlobí a že u pejsků, stejně jako u dětí, se tenhle společně prohraný čas několikanásobně vrátí v absenci pozdějších "poruch" ve výchově a soužití. Takže to u nás spíše vypadá tak, že když je po mně sháňka a tázající vznese dotaz o mém výskytu na moji ženu, dostane se mu od ní lakonické odpovědi : "Míra ? Ten si určitě někde na zahrádce hraje s Bekkynkou !". V devadesáti procentech je to správný odhad. Hraju si často a hraju si rád. Hraju si, tedy jsem.
Hry naší dvouapůlleté rotvajleří atletky jsou především o pohybu, sprintu za něčím a přetahováním o něco, jsou o jejím živočišném úsilí uplatnit a zhodnotit v akci svoji dynamitovou sílu a "drnový" start (čtyři drny za Bekky, jsou samozřejmostí, jak plameny za stíhačkou). Začalo to ve štěněcím věku honěním za pešíčkem na provázku, přinášením házených gumových hraček, pet-lahve, stíháním vržené pneumatiky od dětského kolečka a hlavně přetahováním o to všechno za úporného zápasu. To víte, že jsem její hlad po hraní vychytrale využíval a využívám k nacvičování a upevňování základních povelů a cviků, ale nesměl jsem a nesmím  to přehánět, rotvíci jsou mazaní a moc opakování vzbudí nezájem a odpor, musí se s nimi opatrně.Jen pro ilustraci uvedu, že se mi to vymstilo u výcvikového míčku na šňůrce-tolik doporučované pomůcky, kdy jsem jí ho zošklivil právě častým využitím pro výcvik a teprve v poslední době se k němu vrací jako k zábavě a hračce. Zkrátka prvotní je akt hry jako takové, radost z pohybu, vzájemného kontaktu a přítomnosti. Vždyť o tom to je, a platí to, myslím, i mezi lidmi, být s někým blízkým a mít radost, že on má radost. A radost Bekky, to je právě hra a pohyb. Trochu jsem se bál, že s postupným dospíváním se bude ztrácet její chuť do hry a rošťačení (i když, mezi námi, někdy, když jsou její nálady na vycházkách obzvláště divoké, si to i kacířsky přeji), že se z ní stane půvabná černá lady s lehkým krokem  bez snahy zrychlit, s ohledem na důstojnost svého vznešeného pohybu, ale tyto obavy se ukázaly, tedy aspoň zatím, jako liché.

Ne že by za lady neuměla být, o to nic, pokud to  situace vyžaduje, ale jinak je to pořád stejný raplík (samozřejmě ne tak úplně, lidská paměť je milosrdná), vždy ochotný a připravený využít nabídku ke hře, případně ji sám, přinesením hracího předmětu a jeho nepřehlédnutelným fyzickým nabídnutím, vyprovokovat. Pro dokreslení obrazu jejího hraní je ale na druhou stranu potřeba doplnit, že Bekky není bezhlavý aportér. Ano, pokud ví, že po přinesení daného předmětu bude následovat přetahovaná a válenda, nosí do roztrhání těla. Pokud však hned následuje opětovné bezduché odhození bez "bojové" mezihry, přinese ještě jednou, dvakrát a stávkuje, dost. Na "aport !" sice přinesení dokončí, ale kroutí se jak had a žádná jiskra v tom není. A protože právě pro ty divoké jiskřičky v jejích očích těsně před hrací akcí i během ní to celé podnikám, respektuji její zažitý postup a házím a následně se s ní přetahuji  až do únavy (mojí).
V současné době jsou jejími oblíbenými sportovně hracími pomůckami míček na šňůrce pro dobrovolný aport, pneumatika od mopedu na přinášení a přetahování, starý basketbalový míč a nový basketbalový míč pro nácvik kopané (to byste koukali-levá pravá a útok hlavičkou !), jutový pešík na vybití jejích obranářských pudů a neomrzitelná petflaška. Pomůcek něúrekom ! Favorita si nastřídačku vybíráme oba dva a průběžně hračky i střídáme a potom už blbneme a blbneme! 
Akce začíná hozením náčiní, po jeho přinesení zápasením, odebráním, potom  jde Bekky do základního hracího postoje, to znamená všechny čtyři tlapy v offroad širokém záběru se sníženou přídí, svaly se chvějí v očekávání startu jak vzduch nad rozpálenou silnicí, já si s ní ještě chvilku pohrávám a naznačuji směr odhození, v případě míče kopnutí, nalevo-napravo, Bekky kopíruje bleskurychle uvažované směry příštího pohybu...Start ! Vystřelí jak z praku, čtyři drny trávy nechá v tu ránu daleko za sebou, hlavu vraženou mezi přední tlapy a letí ! Pokud je cílový směr trysku odlišný od její výchozí pozice, následuje ještě prohrábnutí v otočce jak u motokrosového speciálu, kdy se zdá, že se celá tak nějak protáhne, předek už je daleko ve směru, zatímco zadeček si ještě vychutnává zatáčkový skluz - strašné zrychlení, úplná teorie relativity. Černá smršť, dynamit s vlajícíma ušima ! Hozený předmět nebo kopnutý míč nemají šanci dlouho trvajícího volného pohybu. U míče, kopnutého po zemi je tato šance ještě mizivější. Krátký sprint, uchvácení, případně zachycení v artistickém výskoku a dle nálady přinesení nebo kořistnické zalehnutí, v očekávání majetnického souboje. A ty oči ! Rozzářené, s rošťáckými ohníčky, jukající ze strany na stranu a na mě ! To je balzám v uspěchaném světě ! To je psychická očistná koupel ! Žádná přetvářka, čistá radost ! A ještě a ještě a ještě !
Radost nejvyššího stupně má ovšem Bekky především z každé nové hračky nebo nového hracího nápadu. To přímo vybuchuje nadšením a skotačí jak hříbátko. A protože to vím a mám z toho jejího nadšení hlazení po dušičce, vymýšlím a vymýšlím. Zrovna minulý týden jsem našel v garáži nepoužívanou cyklistickou trumpetku s balónkem, zkusmo jsem na ní zahoukal a v tu ránu Bekky stála přede mnou a že prý jako by i ona měla zájem. Tak jsem jí trumpetku na trávníku půjčil a už se jenom bavil. Bekky vzala trumpetku za balónek do papuly a začal koncert. Zvuk má totiž ta trumpetka dost výrazný a daleko slyšitelný a jí se viditelně líbil. Následovalo klasické válení spojené s potrubováním a mručením, no dobrou  půlhodinu jí to vydrželo. Pak jsem trumpetku ale schoval a nechávám ji jenom na občasné zpestření. Nevadí jí to, ví, že se zase objeví něco nového, neokoukaného. Stejnou radost totiž projevuje nad všemi těmi zakoupenými pískacími gumovými hračkami, bohužel, některé z nich rotvajleří hry nevydrží příliš dlouho ...

V nějaké chytré knize jsem se dočetl, že správně navázaný vztah mezi psem a jeho člověkem se vyznačuje mimo jiné i tím, že pes je schopen hry i bez přítomnosti pána, případně bez jeho aktivního zapojení. Musím pyšně konstatovat, že Bekky je takovým psem, tedy psí slečnou. Dovede si hrát i sama, jen tak pro radost z pohybu, z válení, ze života ! To si vezme do papuly nějakou pískací hračku, ňufáčkem jí mazlinkuje, vyhodí jí do vzduchu, zopakuje to a pak se po ní válí v trávníku na zádech, kroutí se,  bříškem nahoru, jak had a mručením dává najevo radost jak to pěkně píská...Taky s mopední pneumatikou dělá něco podobného, vyhodí jí tlamou do vzduchu, pak ještě na zadních ji ve vzduchu chytí, válí se po ní, navléká si jí na tělo, útočí na ní. No jak říkám, radost ze života, ze zdraví, ze spokojenosti v lidské smečce.
Tak takové jsou hry naší Bekky, takové je naše hraní. Ale abych nebyl za toho, kdo se chlubí cizím peřím, musím přiznat, že jejím herním partnerem samozřejmě nejsem jenom já, přeci jenom mám i další zájmy a povinnosti, kterým se musím a chci věnovat, her se aktivně účastní panička Hanička a náš Míša, občas se zapojí i děda (babička je na drbání). Ale jak jsem napsal, naše rotvička si vystačí i sama a myslím si, že nudu naše psí šídlo nemá šanci poznat a my potažmo vlastně taky ne.
Neboť prohrát čas s naší Bekkynkou, znamená vyhrát radost ...